Did you miss me?

, , No Comments

Je tomu už rok, co jsem nadobro opustila "blogosféru" a zařadila se do chaosu běžných dnů. A abych byla upřímná, nechybělo mi to. Posledních 11 let bylo psaní blogu součást mého života, ať už jde o Harryho Pottera, recenzování knih, nebo psaní krátkých příběhů. Milovala jsem to. V tu dobu jsem ani neměla vlastní počítač, všechny své dojmy a informace jsem datlovala na sdíleném domácím přístroji a byla ráda, že mám chvilku času něco napsat, než se bude počítače dožadovat někdo jiný. Ale zpátky k tématu.

Za ten rok se toho změnilo tolik, že ani nevím, kde začít. Počet přečtených knih za rok se horko těžko dostal na dvouciferné číslo, přátel ubylo minimálně o polovinu, volný čas se smrsknul do vellikosti špendlíkové hlavičky a má naivita a neutuchající nadšení klesly někam pod bod mrazu. Asi se ze mě stal "dospělák". Byla to past, o které mi nikdo neřekl.

Před rokem jsem se rozhodla "trochu svůj život nakopnout", měla jsem pocit, že jsem se zasekla a neposouvala se dál - dva roky na právech a já neměla práci, zkušenosti a nic, co by mě oddělovalo od ostatních. Volné dny jsem trávila nejspíš nějakým naprosto zavržení hodným způsobem, a tak slovo "změna" znělo jako vysvobození. Teď když se na celý ten rok dívám zpětně, jen vrtím hlavou. Bylo to doslova z extrému do extrému.

V dubnu minulého roku jsem se dostala do čela evropské asociace studentů práv ELSA Brno, čekaly mě velké věci, spoustu cestování a poznávání nových lidí. Ale v mých očích to nebylo dost. Na konci srpna jsem se stala pomocnou vědeckou silou a ambassadorem v konzultantské společnosti. Než začalo září, měla jsem perfektní představu o tom, jak bude rok vypadat: budu chodit do školy, dělat si úkoly, vést spolek, spolupracovat s vyučujícím ze školy na projektu a sem tam odskočit na networking event. A ve volném čase (nevím, proč jsem si proboha myslela, že nějaký čas ještě vůbec budu mít) bych si četla a trávila čas s nejbližšími.

Realita: Práce v ELSA mě stála cca 35 hodin týdně, během prvních dvou měsíců školy jsem podstoupila 6 dvoudenních seznamováků jako lektor, stěhovala se do nového bytu, začala chodit do školy a po celém maratonu odletěla do Portugalska na mezinárodní zasedání sněmu ELSA, kde jsem vyhořela. Celý týden jsem prospala na hotelu, žádné zábavy se nezúčastnila, s nikým nemluvila a hlavně spala, když to bylo možné. V tomhle duchu se všechno neslo do zkoušek, kdy jsem zjistila, že mám 7 zkoušek, 3 zápočty, které budu muset zopakovat a pocit, že tohle proboha nemůžu zvládnout dalšího půl roku. Mé priority byly nastaveny úplně špatně, byla jsem schopná se pro práci (neziskovou, mimochodem) rozkrájet, udělat první poslední a ostatní věci odsouvat až na poslední příčky mého žebříčku. Rodinu jsem skoro přestala vídat, kamarády jsem taktéž neviděla, knihu jsem chytla do ruky výjimečně, přestala jsem cvičit, jíst zdravě a starat se o sebe. Než začal druhý semestr, byla jsem docela solidní troska.

Tehdy jsem si začala uvědomovat, že některé věci prostě nejdou, že pokud chci tenhle rok doklepat ve zdraví, musím doopravdy chtít. Ztratila jsem lidi kolem sebe, přibrala jsem, uzavřela se do sebe a tak nějak ztratila sebe.
Ubrala jsem plyn, začala dělat méně a našla si dvě nové práce jako kompenzaci (já vím, zavání to workoholismem) k nově nabytému času. Nebudu Vám říkat, jak přítel "jásal", když jsem mu oznámila, že budu mít dvě práce. Jeho snaha držet mě na uzdě, nutit mě relaxovat a dělat něco pro sebe byla ta tam. Další měsíce uběhly ve stresu a shonu a najednou jsem znovu ležela v posteli, naprosto v hajzlu. Všechno se mi hroutilo před očima - vztah, škola a dokonce i já. Pamatuju si přesně, kdy jsem se rozhodla říct DOST.

Před třemi týdny jsem pro sebe natočila video, ve kterém jsem přiznala, jak moc jsem věci podělala. Chtěla jsem toho stihnout tolik a to mě začalo stahovat ke dnu. Zavázala jsem se napravit je, začít znovu, lépe, chytře. Ten rok, který utekl, byl neuvěřitelný. Podívala jsem se do Estonska, Portugalska, Polska, Chorvatska, Rakouska, Slovenska, poznala stovky studentů práv z celé Evropy, vedla jsem rok šest lidí ve Výboru, kteří vedli další stovky pod sebou, byla součástí velkých akcí, naučila se krizovému managementu, řešení problémů, prezentačním dovednostem a spoustě spoustě dalších věcí. Chtěla jsem udělat krok vpřed a namísto toho skočila daleko dopředu. A bylo to super. Ale síly, které mě to stálo...

To video se stalo připomínkou, varováním a motivací zároveň. Své tempo jsem snížila na co nejnižší možnou míru, dala stranou obě práce a začala se věnovat především škole a sobě. Konečně jsem začala dělat jógu (ale o tom jindy), překonala strach a zkusila se vrátit ke gymnastice (o tom taky možná jindy), otevřela nakoupené knihy a začala jezdit domů častěji. Stále mám před sebou dlouhou cestu k dosažení spokojenosti a klidu, ale myslím, že tohle je minimálně slibný začátek :-).




0 komentářů:

Okomentovat