Mých Whole30

, , 5 comments


Začátkem ledna tohoto roku jsem se rozhodla k tomu, co dnes považuji za odvážný krok: určila si datum své smrti svých 30 dnů WHOLE30 programu. Už nějakou dobu mi Syki o W30 básnila, jak je to super, že se cítí mnohem lépe, má víc energie, víc spí a celé je to navíc založené na mase a kvalitním jídle. Skutečnost, že stravovací program zahrnoval i maso, mě přinutila se nad tím zamyslet. Že bych to zkusila?

Dalším znamením bylo, že jsem od bratra dostala pod stromeček knihu z nakladatelství Jan Melvil Publishing - Whole 30, kterou napsali manželé Melissa a Dallas Hartwigovi. Z knihy jsem byla naprosto nadšená, byl to dar a zároveň závazek k tomu, že se o to aspoň pokusím.

Co vlastně Whole30 je?

Whole30 je restart - organismu, stravovacích návyků a obecně vašeho života. Cílem W30 je zbavit se nezdravých stravovacích návyků, obnovit metabolismus a zažívací trakt. Dalším plusem je pak celkové zlepšení jak fyzické, tak i psychické. Konec konců, jsme to, co jíme. Tak proč jíst špatné věci?

Měsíc přeci jen není tak dlouhá doba, tak se snad obejdu bez mléčných výrobků, obilovin a umělého cukru, nebo ne?

Začátkem května, po přečtení celé knihy a načrtnutí svého survival planu jsem najela na Whole 30. První dny byly sluníčkové - nový program, nový start, dobré jídlo. Program jsem si tak vesele vychvalovala a ve volných chvílích, kdy jsem se připravovala na zápočty, jsem si hledala recepty a plánovala si jídlo na celý týden. Nejsložitější na W30 je plánování - člověk si na to vážně musí sednout, rozepsat si, co bude v následujících dnech jíst, co je třeba nakoupit a kdy je třeba vařit dopředu, aby to všechno zapadalo do plánu.




Po pár dnech se ale stalo hned několik věcí:

  1. Začal Máj a začalo se venku dělat hezky,
  2. což zákonitě znamená, že všichni chtějí chodit do hospod na zahrádky či posedět s petkou vína na Špilasu,
  3. nemluvě o tom, že všichni něco slaví. KVĚTEN JE PROSTĚ MĚSÍC JARA, MĚSÍC OSLAV. 
  4. Začalo být šílené vedro
  5. a já dostala chuť na zmrzlinu. A na pizzu. A burger. A těstoviny. A dortíčky a dobrůtky. 
A já si v tu chvíli uvědomila, že jsem se upsala ďáblu. Nastala první krize. Chtěla jsem jíst. Hodně. A nezdravě. Můj život v kostce skvěle popsal jeden z účastníků na Twitteru: "Rekapitulace 1. týdne #Whole30: mám děsný hlad, jsem unavená, nesnáším vás, cítím se SKVĚLE, už mám zase hlad, je mi SKVĚLE, tohle je ale blbost." 


První krize

Whole30 bylo hlavně o pevné vůli, nastaly chvilky, kdy jsem celá nešťastná psala Syki, že si jdu snad hodit mašli, že to vzdám a že se na to vykašlu. Bolela mě hlava z nedostatku cukru, chtěla jsem sladké a zároveň ho nechtěla. Ono to vážně funguje jako droga, náš mozek a naše tělo už bez něj nedokáže žít a to je děsivé. Půl dne mě bolela hlava, myslela jsem jen na cukr, byla jsem podrážděná, unavená a celkem slušně na odpis. V POLOVINĚ ZÁPOČTOVÉHO OBDOBÍ, kdy ZKOUŠKOVÉ KLEPALO NA DVEŘE. 

Opravdu to chci? Vyplatí se mi tolik námahy? A proč vlastně? V těchto chvílích jsem si musela hodně často opakovat důvody - protože je to dobré, protože zjistím, co mi vadí, protože se budu cítit lépe, ale hlavně protože je to už věc cti, abych dodržela, co jsem slíbila, ať už je to druhé osobě, nebo sama sobě. A tak jsem zkousnula pár nepříjemných dnů, a pak to přišlo. 


Rainbow, cupcakes & unicorns

Duha. Jednorožci. Víly a leprikoni. Kecám. Nepřišli. Ale opravdu jsem se začala cítit lépe. Začala jsem pravidelně vstávat v 7.30 i bez budíku, chodila jsem spát okolo jedné v noci a vždycky jsem byla po ránu plná energie, která mi vydržela až do večera a v noci jsem do pěti minut spala spánkem spravedlivých. Lépe jsem se soustředila při studiu, přestala řešit malichernosti a začala vidět věci mnohem jasněji. Ano, stále jsem měla nezkrotnou chuť na palačinky a dortíčky a burgery (na ty mám zvlášť slabost), které mě pronásledovaly i ve snech, ale dalo se to přežít. Přeci jen jsem byla za polovinou, zbývalo 13,12,11...dnů. 

Nocležnicí v nemocnici

A pak se stala menší nehoda a já skončila na noc v nemocnici na kapačkách. Ne, nebylo to kvůli stravě, to jsem se už dávno vesele ládovala dobrým masem a zeleninkou. Co mě ale při mém krátkodobém pobytu v nemocnici pobavilo, byly mé vlastní reakce na tamní stravu. 

Sestra: "Tak slečno, já vám přinesu jídlo, ano?"
Já: "Eh...a co se bude...podávat?" (Ano, musela jsem působit jako úplný idiot.)
Sestra: "To nevím, asi nějaký rohlík (TO NE, pomyslela jsem si v duchu), máslo (to taky ne) a nějaký salát - typu vlašák - (ugh, to taky ne). 
Já: (smích) "Haha, a musím to jíst?"
Sestra: (Nejistě) "Nooo, nemusíte."
Já: "Výborně, tak se nezlobte, já dnes nebudu jíst."
Sestra (a zbylé dvě pacientky na pokoji) na mě hodí podezíravý výraz typu "ta holka má určitě mentální anorexii / ta holka je úplně vypatlaná / ta holka je rozmazlená fiflena" 
Já v hlavě: Tyvo*e Týno, máš dvaadvacet podělaných dnů za sebou, nějakej vlašák ti to prostě nepose*e!! To radši chcípnu hlady, než to teď položit kvůli bílýmu rohlíku a vlašáku!!! 
Nasadím co nejmilejší úsměv a všechny přítomné odvrátí zrak. No co, budu za nánu. 

Druhý den ráno:

Sestra: "Tak, dieta č.5 tady pro vás, pro vás tady jídlo a pro vás slečno-"
Já: "Nezlobte se, co je k jídlu?" :D (Fakt jsem si připadala jako idiot.) 
Sestra: (pozvedne obočí) "Rohlík, termix a jablko." 
Já: (pobaveně se zasměju) "Nezlobte se, já asi vynechám i snídani."
Sestra: "Ale vždyť ani včera jste nic nesnědla."
Já: "Ale jó, mám tu sebou oříšky. (A spolubydlící mi přinesla W30-friendly jídlo, ale to už jsem neřekla.)" 
Moje image anorektičky se umocnila. Nepřevezou mě nakonec na psychiatrii nebo tak něco?
Sestra nechápavě vrtěla hlavou. Za hodinu mě pustili domů. Snědla jsem čtyři vejce a salát. K snídani. 

Poslední týden

Posledních 7 dnů byl doslova nářez. Ten krutí. Ne, ten nebyl - věděli jste, že šunka i slanina obsahuje cukr? Všechno je plné špatných cukrů, ani krutí nářez (nejmenuje se tak nějaká šunka?) si tak nemůžu dát namísto popcornu v kině. Horší byl fakt, že mi začalo zkouškové. Obecná definice zkouškového je cukr, čokoláda, instantní jídlo, jídlo z hladovýho okna ve dvě ráno, když máte přestávku ve studovně (výhoda naší univerzity: existence počítačové univerzitní studovny, která je otevřená 24/7), těstoviny (i ty dobré) doma, když máte v noci hlad, panák na posilněnou, panák na žal. A kafe na noční studium. Smůla. Tady máš, Týno! Řekl osud a položil mi na stůl sklenici vody a guaranu. No, čas zkusit alternativy. A ono to funguje - i bez čokoládiček a fast foodu. Hůř (časově náročné, když se zrovna potřebujete učit a nechcete řešit jídlo na další hodinu), ale funguje. 

A najednou bude konec. Píšu tento článek den před 30. dnem, den před narozeninami, které se budou očividně nést v duchu skromných a střízlivých oslav, jelikož jsem se na měsíc stala abstinentem a ještě k tomu asociálem :-D. A já nevím, co budu dělat. Moje představa je, že si k snídani dám tu největší pizzu, co v Brně najdu, poobědvám těstoviny, povečeřím burger a nakonec si dám velký kus dortu a jako druhý dezert bude sushi. A nebo taky ne, kdo ví. Uvidíme.

Shrnutí

Whole30 mi přineslo spoustu strastí, ale i pozitivních výsledků, za které to stojí zkusit. Přinutilo mě přemýšlet nad tím, co jím, uvědomit si, jak je cukr mocný a jak velký vliv má nejen v mém životě. Na chvíli jsem se dostala do kůže těch, kteří mají alergii na lepek a mléko. VÍTE, JAKÝ JE TO PEKLO SI DÁT NĚCO VENKU K JÍDLU? Hrozný. Jsem tak neskutečně ráda, že to mám téměř za sebou.

Dalo mi to hodně, ale nebudu lhát: jídlo je moje vášeň, moje radost, můj život.

Dokážu si sebe představit, jak jsem na Paleo stravě (obdobné W30, jen to není tak drsné a jsou povolené alternativy k zakázaným surovinám) a možná k ní časem dojdu, ale v tuto chvíli ne. Chybí mi mé jídlo, chybí mi mexická kuchyně, italská kuchyně, asijská kuchyně. Chci vařit podle ní, chci péct dorty a jiné dobrůtky a to prostě s takovým omezením není možné. Whole30 je skvělá věc, která dokáže člověka během neskutečně krátké doby zregenerovat a myslet. Už teď přemýšlím nad alternativami, které můžu použít při pečení a vaření, ale nechci se omezovat. Možná se takto stravovali lidé v pravěku, ale to proto, že žili v pravěku. My žijeme teď, ve 21. století a tomu je třeba přizpůsobit naši stravu. Ano, méně cukru, méně mouky, méně mléka. Ale jak se říká: všeho s mírou.

Pokud se chcete pustit do Whole30, nebo si prostě jen přečíst, v čem to vlastně spočívá a inspirovat se recepty, pak rozhodně sáhněte po knize od manželů Hartwigových. WHOLE30 je skvělá příručka pro začátečníky i ostřílené dietaře. Veškerá fakta vám podloží, zodpoví vám na otázky, které se vám honí hlavou a nakonec vás i naučí vařit ve stylu W30. Ta kniha je poklad. P-O-K-L-A-D. 

Z celého programu W30 se nejčastěji citují tato slova: "Neříkejte nám, že je to těžké. Zbavit se závislosti na heroinu je těžké. Porazit rakovinu je těžké. Porodit dítě je těžké. Pít kávu bez mléka není těžké." 

Je to těžké. Je to boj, psychický i fyzický. Ale vyplatí se ho alespoň jednou do roka podstoupit. Protože když tu krizi překonáte, překonáte i sami sebe, a nakonec ten boj vyhrajete.


5 komentářů:

  1. Achne, uz i ty? Ja to snad budu uz konecne taky muset vyzkouset.. :/

    OdpovědětVymazat
  2. jdu do toho. Možná ne tak na 100%, ale rozhodla jsem se dát to taky drasticky a budu dodržovat Whole30 stravu tak na 90%. Od prvního června až do konce. Akorát si tedy říkám, podle tvých zkušenosti, aby to na mě nepůsobilo tak jako na tebe- třicet dní to přetrpím a pak se k tomu vrátím ve vší parádě jako notorik :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi bláááázen! :D Na léto? To bych se už po pár dnech oběsila. Už teĎ jsem měla problémy odolávat dobrůtkám letním, nedokážu si představit, jak by vypadal takový měsíc :D Asi by se mi zredukoval na dva dny :D

      Vymazat
  3. Cítím tvou bolest, sestro :D Ale jsi šikovná, že jsi to zvládla! Jestli se to rozhodneš zkusit ještě někdy, bude to už lehčí. Mluvím z vlastní zkušenosti.

    OdpovědětVymazat