Stále žiju, i když to bylo dost těsný

, , No Comments

(5.3.2015)

Krásný den všem!

Po dlouhé předlouhé odmlce se hlásím zpět, ne příliš odpočatá, nicméně plná zážitků.
Pokud si někdo myslel, že mě měsíc zpět přejel kombajn, zasáhnul blesk nebo tak něco na ten styl, bohužel (nebo snad bohudík?) tomu tak nebylo.

V druhé polovině ledna jsem úspěšně zakončila své první zkouškové, což znamenalo, že mě čekají zřejmě nejdelší (a taky poslední) zimní (jarní?) prázdniny. Už nějaký pátek se mi hlavou honily sebevražedné myšlenky, které se i nakonec naplnily - koupili jsme s tátou letenku do Vietnamu, sbalili kufry a jeli na téměř třítýdenní dobrodružství. Vědet, že ta cesta bude tak mizerně dlouhá (PRG - PARIS - HONGKONG - HANOI), bývala bych si odpracovala těch pár tisíc navíc, abych si ušetřila nervy a síly...

Nicméně jsme se po úmorném letu objevili v 7 milionovém městě, které se pomalu a jistě stává baštou pro stavební společnosti. Čtyři roky uběhly od doby, co jsem naposledy do Hanoje zavítala a sotva jsem to místo poznávala - nové letiště, nové silnice, mrakodrapy a vysoké budovy na každém kroku a známé potravinové řetězce. Kam se poděl starý Vietnam?

Jak jsem později zjistila, nezmizel. Jen zmizel z očí těm, kteří ho nehledají. Tržnice, stánky, pouliční restaurace - to vše se v hlavním městě ještě stále dá najít, stačí jen hledat. I tak už to ale není, co to bývalo. Ceny stoupnuly, kvalita zůstala stejná a propast mezi bohatstvím a chudobou se ještě více prohloubila.

Abych pravdu řekla, letošní návštěva Vietnamu mi otevřela oči. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem vskutku dítětem štěstěny. Poznala jsem mladou, asi 22letou dívku, která pracovala jako služebná v domě. Zatímco myla okna, povídaly jsme si. Nikdy nebyla na střední škole. Její rodina byla tak chudá, že musela v 15 letech nechat studia, jet daleko od domova a pracovat, aby pomohla uživit rodinu. Nyní je tomu už 7 let, co pracuje v cizích rodinách za mizerný plat, který však pro ni znamená otázku existence. Pozorovala jsem ji, jak myje okna a přemýšlela, jaký život ji asi čeká. Dost pravděpodobně se brzy vdá (pokud bude za koho) a dalších 30 let bude dělat to samé - žít v bídě bez možnosti vymanit se z tohoto nekonečného kruhu.


Někdy v tuto chvíli jsem si uvědomila, že jen dobře se narodit může být občas rozhodujícím faktorem v životě jedince. V tu chvíli jsem byla rodičům neskonale vděčná za to, kolik toho překousli, abych já mohla žít v lepších podmínkách. V tu chvíli jsem pochopila.

Studuji na prestižní vysoké škole, nemusím pracovat, ale pokud tak činím, je to dobrovolné a veškerý výdělek patří mně. Můžu se vzdělávat, můžu si číst knihy, můžu se chodit bavit. Ona ne. A nejen ona, ale spousta, spousta dalších. Najednou všechno - bydlení, vzdělání, práce, život - má úplně jiný smysl. Člověk si najednou všeho váží mnohem více. Už kvůli ní a všem ostatním bychom si těchto věcí měli vážit a nezahazovat je, protože jiní by dali všechno za to, aby to mohli mít.


Nebyl to však jen příběh této dívky, ale mnoho dalších, které mi pomalu otevřely oči. Každý den tam byl svým způsobem jedinečný; po dlouhé době jsem se setkala s příbuznými, poznala více východní kulturu a díky ostatním lidem jsem si uvědomovala a viděla věci, které mi do té doby zůstaly skryté. Ačkoliv se po 10 dnech dostavil kulturní šok a začala jsem mít všeho dost, jsem ráda, že jsem dostala možnost jet.


Tady by mělo přijít pár řádků a konec.
Ale někdo mi doporučil o cestě napsat od začátku až do konce, protože, co si budem, ten konec je zřejmě tím nejzajímavějším na celé cestě a vzhledem k tomu, jakým peklem jsem si prošla, si nenechám ujít možnost to
odvyprávět :-D.

Když tedy utneme filosofickou část o mé existenční depresi a přesuneme se na letiště, zjistíme, že jsem si před odletem dala
sváču a s úsměvem na tváři se vydala na dlouhou cestu za mým vysněným cílem - Prahou.


Cesta z Hanoje do Hongkongu byla klidná, netrvala ani dvě hodiny, a tak jsme zanedlouho přistáli na velikém letišti, odkud jsme zanedlouho vzlétnuli směrem Amsterdam. Čekala nás asi zhruba 10 hodinová cesta se slibným jídelním lístkem a hromadou nových filmů, které byly v zařízeních zabudovaných v sedačkách. Vzlet proběhl v pořádku, večeře byla výborná (musím vyzdvihnout kelímky zmrzliny Haagen-Dazs, které jsme měli jako dezert), lidé se ukládali ke spánku...a pak to přišlo. Zvednul se mi kufr. Dobrá zpráva je, že jsem to stihla na toalety. Ta špatná je, že jsem nepřestala zvracet dalších 7-8 hodin. Noční let bych teď zpětně dokázala popsat dvěma slovy: LIVING HELL. Když jsme ráno přistávali na letišti v Amsterdamu, dojetím mi ukáplo pár slz. Jestli jsem si někdy myslela, že nastal můj konec, pak to bylo v 10 000 metrech nad mořem na palubě čínského letadla.


Už jsem se zmínila o tom, že mám velice drsný smysl pro humor a sarkasmus mi není cizí? A že věřím na karmu? Zrovna v tu chvíli už moje karma zřejmě dosáhla takových výšin, že bylo třeba ji zredukovat. A pár prozvracených hodin by byla zatraceně nízká daň.

Při výstupu z letadla mě chytnuly křeče do břicha. Ne takové, při kterých si pohladíte panděro a dvakrát ho poplácáte se slovy "to bude dobrý". Spíš takový ten typ, při kterým máte problémy chodit a začínají vám bolestí téct slzy. No, když to vezmu kolem a kolem, bylo třeba vyhledat pomoc (karma si na mě vážně smlsnula - aby toho nebylo málo, lidé mě posílali úplně opačnou stranou letiště než byl doktor). Dostala jsem dvě injekce (do zadnice), vzali mi krev (infekce) a moč ("mám dobrou zprávu, nejste těhotná" - jako by se mě na to prostě jen nemohli zeptat...). A doktorka dorazila za 40 minut, samozřejmě (protože jsem v minulém životě někoho prostě musela zabít). S infekcí v krvi, dvěma injekcema a 15 minutama do odletu mě za dlouhého dohadování pustili na revers ("(...) I declare that KLM or other participating carriers, including their agents and empoyees, shall not be held responsible or liable for any injury or aggravation in my condition of health, even if resulting in my death (..)") a tak tak jsme stihnuli letadlo do Prahy. A to je (šťastný) konec příběhu, o tom, jak jsem letěla domů...

...a začátek jiného, jak jsem strávila víkend na ambulanci, kde do mě píchali jehly a skenovali mě, aby zjsitili, co mi sakra bylo. Ale to už je jiný příběh... :-).


Pokud jste se dobrali až do samotného konce, gratuluji, doufám, že jste v mém zápisu našli jak pobavení, tak i inspiraci a podněty k přemýšlení. Tímto bych tedy ráda oznámila své zmrtvýchvstání a můžete se tak brzy těšit na recenze a články všeho druhu.


(S kokosovou zmrzlinou v kokose s arašídovým posypem a sušeným ovocem zdraví)
- S.

0 komentářů:

Okomentovat