Ó pair aneb jak jsem přežila měsíc ve Španělsku

, , No Comments



Vždycky jsem si přála mít dobrodružného ducha, tak jako měla Allyson Healey z knihy Jen jeden den, ve které kývla cizinci na nabídku odjet na den do neznámého města. No, až tak šílená jsem nebyla, ale určitě jsem se jí alespoň trochu přiblížila.

V květnu tohoto roku jsem se přes noc rozhodla, že vyrazím do zahraničí jako au-pair. Tímto způsobem pokryju veškeré výdaje a ještě dostanu trochu peněz za své služby. Tato cesta mi ale dala mnohem, mnohem víc, než jen peníze.


Když se mi poprvé ozval otec dětí, nebyla jsem si příliš jistá. Chtěla jsem žít ve městě (protože jsem prostě holka z města), ideálně poblíž mé milované Barcelony, tento případ byl Barce stovky kilometrů vzdálené. Jednalo se o čtyřčlennou rodinu, která žila v malé vesničce asi 50km od Albacete. Děti byly starší (dceři bylo 11, synovi 9), a tak nebylo příliš třeba se o ně starat. Jediné, co rodiče chtěli, bylo, abych s nimi mluvila anglicky. Nakonec jsem tedy na nabídku kývnula, zaplatila si letenku a zanedlouho jsem plná nadšení opouštěla pražské letiště Václava Havla. To, co mě čekalo nemůžu nazvat jinak, než jedním velkým kulturním šokem.

Španělé žijí naprosto odlišným životem, který je zbytku Evropy (snad kromě Itálie a Řecka) dosti vzdálený. Snídaně bývá okolo 10-11. hodiny, oběd okolo 3. a večeře po deváté večer. Než jsem si na to zvykla, musela jsem umřít a oživnout přinejmenším desetkrát. Ačkoliv tuto zemi opravdu zbožňuji, s mořskými plody jsem se nikdy příliš nespřátelila, což se brzy ukázalo jako problém. Vlastně hned první večer, kdy jsme měli šneky a sépie. Ble.

Když však vynechám jídlo, kterým mě nejednou šokovali (kdo sakra párky strká z lednice rovnou do mikrovlnky??A správný burger se přeci dělá na grilu nebo v troubě, ne na oleji během 2 minut!!), musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Rodina se ukázala být jako neskutečně milá, s rodiči dětí jsme se neustále smáli a oni mě do všech věcí ihned zasvětili. Během týdne jsem poznala celou rodinu ze strany matky a všechny jejich přátele z vesnice, včetně dětí. Všichni se ke mně chovali neskutečně dobře a snažili se, abych se necítila osaměle. Ať se ale snažili jakkoliv, i tyhle chvíle musely jednou přijít.



Ačkoliv jsem měla radost, že jsem konečně zpátky ve Španělsku, slunce svítí celý den a všichni jsou veselí, stesku po domově jsem se nevyhnula. Občas jsem si kvůli dětem připadala naprosto zoufalá a frustrovaná, ze začátku mi nedávaly mnoho příležitostí bavit se s nimi, občas byly dny, kdy zmizely ven s kamarády, vrátily se na večeři, a pak zase zmizely. Frustrace level 100.

Když jsem se ale přes to všechno dostala, začala jsem si to užívat. Koneckonců, komu se poštěstí dostat se do rodiny, která ho vezme sebou na dovolenou k moři, kde ho tahá po vodních parcích a restauracích? Když jsme se vrátili domů do vnitrozemí, jedna rodinná přítelkyně mě představila svou neteř, která byla jen o tři roky starší než já. Od té chvíle jsem si přála zůstat alespoň o měsíc déle.

Když jsem se poslední večer se všemi loučila, byla jsem z toho všeho smutná. Jak je možné, že když se věci zlepšují, musí vše najednou skončit? Odletěla jsem na začátku týdenních oslav vesnice (na počest nějaké svaté, co byla patronkou vesnice), ve chvíli, kdy jsem poznala mladé a přátelské lidi, kteří mě ihned přijali mezi sebe. Jediné, co mi zůstalo, jsou fotky a spoustu vzpomínek. Ačkoliv se to na začátku nezdálo, byl to vskutku zážitek na celý život. Být au-pair mi dalo víc než jen peníze, poznala jsem nové lidi, kulturu a zvyky. Rozšířila jsem si obzory a nyní mám o jedno kouzelné místo na světě navíc, kam se můžu vždycky vrátit.

0 komentářů:

Okomentovat