Malé ženy velké Luisy Alcottové

, , 1 comment


Při příležitosti druhého setkání "Pickwickova klubu" jsme podle plánu měly za úkol si přečíst Malé ženy. Pohled na knihu s růžemi a nekonečným množstvím stran ve mně vyvolal rozporuplné pocity. Kdybych bývala věděla, s jakým cenným kouskem mě Yanny seznámila, netvářila bych se tak... Zprvu jsem neměla tušení, o čem to vlastně je. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je to nekonečné a já mám 48 hodin na to, abych knihu přečetla.

Úvod Jany Kunové na prvních několika stránkách mě pomalu vtáhl do děje. Ačkoliv jsem se ani k samotnému příběhu ještě nedostala, byla jsem na knihu připravená - naprosto zbavena veškerého pesimismu, který mě zprvu ovládl, když jsem byla s knihou seznámena. Stačilo jen otočit stránku a ponořit se do příběhu...

Ani jsem se nenadála, a ocitla se v láskyplném prostředí chudé, americké rodiny přímo mezi pěti ženami, čekajícími na svého manžela a otce, který zrovna sloužil ve válce. Teď už chápu, proč jsou Malé ženy považovány za klasiku. Je neuvěřitelné, jak se obyčejné životní příběhy můžou stát (a stávají) neobyčejnými.

Na bezmála pěti set stránkách jsem byla svědkem života každé ze sester a žádná z nich neměla nadpřirozené schopnosti, žádná z nich nevlastnila hůlku, či jiné kouzelné předměty, které jsou často oživením jakéhokoliv vyprávění, a přitom každý z životních příběhů měl své kouzlo. Ono kouzlo spočívalo v lásce. V lásce sesterské, mateřské i milenecké. Ony malé ženy neměly moc, ale lidem, které milovaly, darovaly vše - svá srdce a svou duši.  Není tedy divu, že si román zamilovaly miliony lidí po celém světě, vždyť příběh je znázorněním všeho, co si lidé přejí - LÁSKU, a to ve všech možných podobách.

 Příběh jsem si naprosto zamilovala již první chvíle, co jsem se začetla. Každá ze sester měla něco, co jsem ocenila, ale u mě osobně to vyhrála Jo, ve které jsem mnohdy spatřovala i sebe samotnou. Obecně však postavy v knize nešlo nemilovat - můj nekonečný obdiv si získali hlavně pan a paní Marchovi a starý pan Laurence. Možná, že na tvrzení, že staří lidé jsou moudřejší, něco přeci jen bude...

Jediné mínus na knize byly monology pana Bhaera. Nejspíš se to ani jinak udělat nedalo, ale na konci chudák pan Bhaer vypadal směšně kvůli své výslovnosti. Co se týče způsobu psaní, je velice nezvyklý, alespoň pro mě. Poprvé jsem narazila na knihu, kde autor "komentuje" své vlastní vyprávění, promlouvá ke čtenáři a připravuje ho na to, co se bude dít dál, což je na druhou stranu kritikou z mé strany, jelikož se autorce podařilo vyspoilovat zhruba posledních 100 stran.

Mé nadšení se však nijak nezmenšilo, když došlo ke svatbám, ačkoliv jsem věděla, že k nim dojde. Když jsem dočetla poslední stránku, dostavila se lítost z konce knihy. Krom obrovské změti pocitů, které ve mně vířily, jsem si pomyslela jedinou věc: Nádherný příběh. Nádherný.

(recenze z 28.dubna 2012)

Luisa May Alcottová - Malé ženy

Název v originále : Little women
Počet stran: 494
Rok vydání: 2009 (CZ)
Nakladatelství: Knižní klub
Hodnocení : 4/5

Anotace: Romantická Meg, nezkrotná Jo, nenápadná Beth a rozmazlená Amy. Čtyři sestry, které musejí čelit stesku po tatínkovi, který bojuje v občanské válce, chudobě či vážné nemoci, ale hlavně svým vlastním ambicím, tužbám a malým nectnostem. Čtyři dívčí hrdinky, jež postupně dospívají, zakládají vlastní rodiny a poznávají velké lásky, velké smutky, všední strasti i nevšední krásy života. To jsou proslulé Malé ženy, které se již po generace zapisují do srdcí stále nových čtenářů nejen v Americe, kde si získaly status rodinné klasiky a věčného bestselleru. (arara.cz)

1 komentář:

  1. Malé ženy se mi moc líbily. Kniha má své kouzlo a opravdu jde o obyčejný život obyčejných dívek, které neoplývají zrovna bohatstvím, ale snaží se být bohaté srdcem.
    Mám doma ještě jednu verzi knihy Malé ženy, jen trochu upravené. Celkové znění vyznívá trošku jinak, přesto hlavní duch knihy, tj.i v chudobě si zachovat slušnost, čest i lásku, zůstává.

    OdpovědětVymazat